Vatikánská politika za druhé světové války

V Americe není obecně známo, jak veliký vliv má římskokatolická církev na politiku a na vedení války. Američané se snažili pohlížeti na římskokatolickou církev v duchu svého tradičné snášenlivého postoje ke každému náboženství a také podle toho s ní jednali, zapomínajíce, že její politika již dávno měla vliv na každou fázi života národů na celém světě, a nevěříce, že by politisující církev měla v úmyslu pokoušeti se o ovlivňování jejich vlády. Tomuto smýšlení napomáhalo cílevědomé mlčení amerického veřejného tisku, který se úzkostlivě vyhýbá každému nepříznivému komentáři o činnosti církve římskokatolické.

A přece i prosté a zběžné přezkoušení faktů, které se náhodou dostanou do veřejnosti, mělo by každého přesvědčiti o tom, že římskokatolická církev není přítelem demokracie a že právě naopak spolupracovala zcela otevřeně s fašismem, který podporovala ve všech jeho formách. Evropští katolíci jsou si toho plně vědomi a nebojí se o tom hovořiti. Katolický hrabě Kalergi-Coudenhove na příklad doznává ve svém nedávno uveřejněném díle "Crusade for Pan-Europe" (str. 173), že "katolicismus je fašistickou formou křesťanství" a že "katolická hierarchie spočítá plně a bezpečně na vůdcovském principu, majíc neomylného papeže jako doživotního vrchního velitele ve svém čele".

Hlavní tři důvody, proč se Američané dali v cílech a v činnosti římskokatolické církve oklamati, byly:
  1. Jejich nezájem o vztahy mezi církví a státem, jež jsou důležitým faktorem ve vládě.
  2. Jejich přehlédnutí katastrofálních důsledků římského politického církevnictví v minulých stoletích.
  3. Úmyslný zmatek způsobený v Americe římskokatolickou propagandou, zakrývající skutečné cíle římskokatolické politiky v demokratických zemích.

Navenek se světská politika Vatikánu příhodně mění podle běhu událostí ve světě. V zásadních věcech však zůstala vždycky stálou a přesnou. Rakouským biskupům, kteří v roce 1938 radostně uvítali Anschluss k Hitlerovu Německu, zaslal papež Pius XI. pokyny, v nichž jim připomněl "neměnící se cíl" katolické církve. Neměli by se tudíž Američané udiveně pozastavovati nad tím, že Vatikán po útoku Japonců na Pearl Harbor a po snadných úspěších Hirohitových vojsk na Filipínách a v Holandské východní Indii přivítal okázale generála Ken Haradu jako japonského velvyslance u Svaté stolice.

Neměnícím se cílem katolické církve je totiž znovuzavedení jejího postavení jako jediné právně uznávané křesťanské církve. K dosažení toho je třeba postaviti se proti každé svobodné a demokratické ústavě a vytvořiti v příhodnou dobu ve všech státech takový typ vlády, který zaručí ochranu jediné církvi římskokatolické. Takové ochrany bylo na přiklad dosaženo ve Španělsku, když Francovo fašistické povstání rozbilo v roce 1938 španělskou republiku. Francův konkordát s Vatikánem, podepsaný dne 6. června 1941, znovu potvrdil články konkordátu z roku 1851. První z těchto článků praví: "Náboženstyí římskokatolické zůstává - na rozdíl od každého jiného - jediným náboženstvím španělského národa." Dokonce i nejliberálnější katolický církevní hodnostář v USA, Msgre John A. Ryan, opakuje znovu a znovu, že Spojené státy v případě, kdyby se staly zemí s katolickou většinou, byly by nuceny změnit a změnily by svou ústavu tak, aby byl umožněn "politický zákaz" všech církví nekatolických¹⁾. Cílevědomý postup římských katolíků v otázce postaveni římskokatolické církve v demokratické Americe je autoritativně vyjádřen v oficiální učebnici právnického odděleni katolické university ve Washington D. C. tímto způsobem: "Přiznání práva římskokatolické církvi, aby mohla pracovati ve veřejnosti s osobami čistě kanonicky mravnými a aby tyto osoby byly jmenovány a žily nezávisle na světské autoritě, je ideálním opatřením a plánem, ke kterému může katolická theologie jako k jedinému dáti svůj bezvýhradný souhlas." "Dokud tomuto nároku nebude vyhověno", praví se dále, "není možno nalézti lepšího provisoria, než jaký je současný postoj amerického lidu."²⁾

Současná reakcionářská politika Vatikánu má své kořeny v jeho oposici proti protestantské reformaci 16. století, která byla následována v r. 1648 mírem Vestfálským, francouzskou revolucí a pozdějšími revolucemi z 19, století, jež šířily liberální myšlenky a zvýšily moc prostého lidu, konečně pak i revolucí ruskou v r. 1917. Papežské encykliky za uplynulých 200 let odsoudily definitivně všechny tyto revoluce. Lewis Mumford, jeden z prvcích Američanů, který odkryl zradu katolické církve, jíž se dopustila na křesťanském světě svou součinností s fašismem, praví ve své knize Faith for Living (str. 162):

"Cíle fašismu jsou v nejhlubším rozporu a cíli svobodné republiky, jakou jsou na přiklad Spojené státy. Ve svém úsilí nebyla kalollcká církev v tomto směru nijakým ochráncem tradice; byla naopak spojencem - mocným spojencem - destruktivních sil."

Profesor J. A. Borgese vyslovil v The Nation stejný názor, když řekl, že všechny velké revoluce, revolucí francouzskou počínajíc a revolucí ruskou končíc, byly katolickou církví zavrženy.

Tyto revoluce porušily totiž tradiční podklad nutný pro všeobecnou kontrolu, na kterou si katolická církev činí právo, t. j. jednotu "kněžstva a říše" (sacerdotium et impérium). Výslovné odsouzení těchto revolucí najdeme:

1. V bule papeže Innocence X. proti vestfálskému míru - první to právnické listině o náboženské snášenlivosti, na níž se dohodly a na niž přísahaly hlavy katolických i protestantských států v roce 1648. Papež Innocenc tu prohlašuje:

"Všechny články a opatřeni obou těchto mírových smluv a vše, co v nich je obsaženo, je a provždy zůstane neplatným, lichým, nicotným, hříšným, nespravedlivým, odsouzeníhodným, zavrženým, marným a úplně neúčinným; nikdo není a nikdy nebude povinen je zachovávati, i kdyby k tomu byl přísahou zavázán; jimi nikdo nezískal nijakých prav nebo úřadu, ani titulu, ani jich nemůže získat v budoucnu, ať už by to bylo nařízením nebo držením těchto práv po sebedelší čas a třebas i od nepaměti... a proto musí o nich provždy platiti, jako by nikdy nebyly vydány, jako by nikdy neexistovaly a nikdy nebyly uzavřeny." ^{3), 4)}

2. V mnohých papežských encyklikách proti svobodnému zednářství v 18. a 19. století, shrnutých v encyklice papeže Lva XIII. Humanum Genus z r. 1886, která odsoudila svobodné zednáře, protože přáli těmto myšlenkám:

"Učí, že všiclml lidé mají stejná práva a že si jsou v zásadě naprosto rovni; že každý člověk je od přírody svobodným; že nikdo nemá práva ostatním poroučeti; že je tyranstvím podřizovati člověka jakékoliv autoritě, vyjma té, klerá plyne z něho samého. Z toho vyvozují, že lid je svrchovaným a že TI, kdo panují, nemají jiného oprávnění než pověření a souhlas lidu. Tím je určen jako původce všech práv a občanských povinností lid, nebo stát, který má být řízen v duchu nových zásad o svobodě. Tvrdí, že stát nesmi být připoutáván k náboženství, že není důvodu, proč by jedno náhoženství mělo míti přednost před jiným, a že všechna musí požívati stejné úcty."

Tímto prohlášením jsou jasně odsouzeny všechny demokratické svobody.

V encyklice Mirari Vost vydané roku 1846 po pokusech o lidovou revoluci v Itálii, nešetřil papež Řehoř XVI. slovy, když odsoudil všechny občanské a náboženské svobody. Svobodu svědomí nazval "deliramentum" (šílenstvím), svobodu myšleni pak dokonce "morovým bludem".

Zoufalé papežské pokusy o zastavení pokroku ve směru těchto demokratických svobod vyvrcholily roku 1884, když papež Pius IX. vydal svůj proslulý "Syllabus moderních bludů", shrnující jejich podrobné odsouzeni v encyklice "Quanta Cura", jež byla k Syllabu připojena. Osmdesátý a poslední návrh tohoto Syllabu bludů odsouzených k zavrženi praví:

"Římský pontifex se může, ba měl by se smířit a souhlasit s pokrokem, liberalismem a civilisací, jak byly nedávno zavedeny".

Byly totiž v dějinách katolické církve doby, kdy liberální prvky v církvi vítězily. Tyto prvky byly v 18. století tak silné, že papež Klement XIV. se dal roku 1773 přemluvit k tomu, aby rozpustil celý jesuitský řád v církvi i ve světě, a to neodvolatelně. Jesuitům nakloněný papež Pius VII. však jesuitský řád znovu povolil roku 1821 a od té doby si jesuité postupně vybudovali svou moc nad celou církví. Až do vzniku fašismu se však liberálním skupinám v katolické církvi dařilo žíti bok po boku s jesuitskými reakcionáři, kteří vždycky považovali svobody vyplynulé z francouzské revoluce za zhoubné a ďábelské. Pokrokové prvky se přičiňovaly podle svých nejlepších sil, aby přivedly katolickou církev na stejnou linii se- svobodnými demokratickými naukami v politice i v theologii. Tím však neustále vzbuzovaly nepřátelství složky jesuitské. Jesuitům se vždy podařilo získati papeže na svou stranu, a to i takové papeže, jako Pia IX. a Lva XIII., kteří z počátku nejevili nijaké chuti se s nimi spojiti. Poslední pokus o odpor se strany liberálních složek uvnitř katolické církve byl učiněn, na vatikánském koncilu roku 1870, kdy došlo k. pokusu zabrániti vyhlášení dogmatu o osobní neomylnosti papežově, které jesuité připravili. 170 biskupů buď opustilo koncil dříve, než došlo ke konečnému hlasování, nebo zůstalo a hlasovalo "non placet". Bylo mezi nimi mnoho biskupů amerických. ,V té době bylo na celém světě celkem 917 římskokatolických diecésí. Jen 433 účastníků však nakonec hlasovalo pro papežskou neomylnost a mnozí z nich ani nebyli biskupy, nýbrž pouhými apoštolskými vikáři nebo nižšími církevními úředníky. Z těchto 433 tvořili Italové čtyři pětiny;

Historie vatikánské politiky se dostala dogmatem o osobní, neomylnosti papežově do nové fáze. Nesmiřitelná papežská, jesuitská strana dosáhla neotřesitelného postavení a mohla nyní dovésti k touženému konci svou čtyřsetletou protireformaci. Tím, že papeže učinili jediným a nejvyšším rozhodčím v církvi, mohli jej nyní jesuité použíti jako nástroje k přemožení každé známky odporu se strany liberálních živlů, které se snažily usměrňovati církevní politiku tak, aby udržela krok s demokratickými směry v moderním světě.

Vynikající katolický dějepisec, Němec páter Josef Schmidlin, profesor na tübingenské universitě, nám podává jasný obraz tohoto boje mezi oběma stranami o svrchovanost ve vatikánské politice na sklonku 19. století Ve svých Dějinách papežů moderní doby (sv. III, str. 1) praví:

"Dějiny papežů 19. století nám přinášejí řadu po sobě následujících rozcházejících se systémů, které se střídají jako útoky soupeřů nebo válčících stran, usilujících o prvenství, kdy jednou vyhrává strana první a za chvíli druhá. Na jedné straně stojí fanatici, bijící se nesmiřitelně a nesnášenlivé za staré ustálené tradice a orthodoxie. Ti zaujímají nepřátelské stanovisko k pokroku moderní civilisace a k liberálním vítězstvím, vyšlým z velkých revoluci, jež jsou nesmlouvavými nepřáteli (katolické) církve, státu a principu autority. Na druhé straně jsou liberálové, obdaření slušnějším politickým smyslem, a ti se snaží zbaviti se pout tradiční zdrženlivosti, úzce spjaté se zastaralými ideami. Liberální strana se pokouší o smír s moderním pokrokem, aby mohla žíti v míru s liberálními státy a vládami a aby umožnila církvi vejíti jako duchovní síla do současné civilisace.

Po první světové válce poznali představitelé vatikánské politiky, že je třeba vyjíti na světlo v pravé podobě. Liberalismus pokročil v letech dvacátých již tak daleko, že začal míti vliv na masy v samé katolické církvi, a to dokonce i v Německu a v jiných evropských zemích. Bedřich Heiler, profesor historie na universitě v Marburgu, považuje za nutné poznamenati k tomu toto ⁵⁾:

"Tyto nové tendence katolicismu došly v Německu velkého rozšíření. Německý katolicismus je ve skutečnosti úplně zvláštním druhem katolicismu, a to proto, že byl trvale, kdyý ne viditelně, podroben vlivu reformovaných křesťanských církví a absorboval neustále některé rysy vlastní křesťanství evangelickému."

K tomu ještě přistoupil nezdařený reakcionářský pokus vítězných spojenců potlačiti v roce 1921 mladou Sovětskou republiku, která postrašila jesuitské vůdce katolické církve do takové míry, že se odhodlali dáti bez odkladu a z vlastní iniciativy podnět k odvetným opatřením. Liberální směr v Itálii, který vyvrcholil svou moc ve zvolení svobodného zednáře starostou Říma, způsobil církvi velké úzkosti.

Papež Pius XI. prohlásil dne 13. února 1929 Mussoliniho za muže, "kterého poslala Prozřetelnost", a "za člověka, který nemá předsudků jako politikové ze školy liberální". Poměry vládnoucí v oné době ve světě vyvolaly v myslích vatikánských politiků představy o nebezpečí, že Evropa bude zaplavena komunisty. Tato hrozba jim dávala současně příležitost, na kterou se již dlouho těšili, příležitost k otevřenému zásahu, jímž měly býti vyvráceny "katastrofální" snahy o plné uplatnění svobod prostého lidu, které tak vehementně odsoudili papežové Řehoř XVI., Pius IX. a Lev XIII. Dějepisec Karel Boka, vášnivý podporovatel obrodného katolického hnutí, vyslovuje tento názor:

"V tomto rozhodném okamžiku chopil se papež otěží a soustředil ve svých rukou sjednocenou kontrolu všech snah, jimiž se vyznamenali jeho předchůdci. Bylo to zahájení katolické akce dalekosáhlého významu, zahájení nástupu církve k boji za morální a náboženskou obrodu a za reformování sociálních zařízeni. Tato intervence měla za svůj konečný cíl zničení liberálního ducha 19. století a triumf křesťanské myšlenky." ⁶⁾

Jen málo Američanů pozorujících evropské jeviště bylo si vědomo toho, že bok po boku s fašismem nastupujícím do politické a sociální sféry vyvstalo obdobné hnutí i v katolické církví. Toto hnutí, rovněž dílo papeže Pia XI., bylo nazváno Katolickou akcí, která nesmí být zaměňována s obyčejnou katolickou aktivitou. Tato Katolická akce byla samostatně vytvořeným a semknutým celkem, spojujícím u Vatikánu všechnu katolickou činnost, která byla až dosud soustředěna v rukou hierarchie. Američané Katolickou akci v tomto světle neviděli, neboť jejich rozhled byl zastřen povrchními událostmi, které byly nezbytným průvodním zjevem každé fašistické činnosti v politice i v náboženství. Jedním z takových zjevů bylo také brutální odstranění protifašistických příslušníků v církvi samé. Američané soustředili svou pozornost pouze na operační rozdíly mezi oběma fašismy v církvi a ve státě. Všimli si, že papež a Mussolini si vyměňovali ostrá slova pro methody, na nichž se dohodli za účelem spolupráce při uzavřeni lateránské úmluvy, kterou společně podepsali roku 1929. Všimli si také, že Hitler dal z počátku uvězniti jednotlivé protinacistické katolické kněze v koncentračních táborech; že představitelé některých náboženských řádů v Německu a v Rakousku byli odsouzeni lidovými soudy pro nedovolené pašování peněz ze země; že celá řada jiných byla zatčena a nařčena z přečinů morálních; že někteří kněží byli dokonce žalářováni i pro přechovávání komunistů: že Hitler se zdánlivě obrátil proti svým nejlepším podporovatelům z řad katolické hierarchie, a to zvláště proti kardinálu Innitzerovi a proti biskupu solnohradskému, kteří přece oba podepsali manifest katolického kněžstva, vítající Hitlera v době Anschlussu do Rakouska; že výchova na veřejných školách v Rakousku byla vzata z rukou kněží; že katolická strana středu trpěla a že její vedoucí Dr. Klausener byl za Hitlerovy krvavé čistky dne 30. června 1934 zavražděn. Tato fakta byla mylně zaměňována v Americe s tím, čemu se říkalo "Hitlerův boj proti církvím". Americká veřejnost však neviděla, že Hitler pronásledováním a eliminováním antifašistickvch prvků z římskokatolické církve jedná souběžně s ní, nadržuje a pomáhá jesuitskému živlu, který toužil po dosažení stejných výsledků.

Brutální odstraňování liberálních a kacířských členů z katolické církve samé bývalo po každé předzvěstí návratu autoritarismu do Evropy. Křižácká tažení ve středověku byla zahájena pronásledováním Židů a odstraňováním kacířských údů z církve. Totéž se stalo na počátku náboženských válek inspirovaných jesuity v 17. století. Antisemitská ideologie nacistického fašismu, jeho protizednářská a protidemokratická činnost, ba i jeho propagační methody byly vypůjčeny od jesuitského řádu. Podobně jako v době inkvisice užila i nyní katolická církev Ovra a Gestapa fašistického a nacistického režimu jako svého "druhého ramene", aby zbavila katolictví jeho vlastních nepohodlných živlů, nakažených liberálními a protestantskými myšlenkami poválečných let. Fašismus a nacismus dal katolické církvi do rukou novou zbraň k úspěšnému skoncováni její čtyřsetleté války proti protestantismu a liberálním zřízením, která uvedla reformace v život, a která po pádu německé monarchie v roce 1918 měla volnější pole působnosti než kdykoliv jindy a šířila "nenáviděné kacířství". Čistka prováděná podle tradičních způsobu jesuitské strategie měla obojí účel. Dnes této strategií říkáme pronikáni pomocí páté kolony - je to použití formálně demokratických skupin a zřízení za účelem rozleptání demokracie zevnitř. Jesuity vychovaný Dr. Josef Goebels, Hitlerův mluvčí a šéf propagandy, kdysi řekl: "Zůstane provždy nejlepším vtipem demokratického zřízení, že dalo svým úhlavním nepřátelům do rukou prostředky k vlastnímu zničení." Jako Mussolini a Hitler použili demokratických stran a "voleb" k tomu, aby dohnali demokracii k sebevraždě, právě tak použil Vatikán italské katolické lidové strany, vedené liberálním knězem Don Luigi Sturzem, a německé katolické strany středu, vedené Msgre Kassem, k tomu, aby se dohodl s diktátory. Když pak Vatikán svévolně obě strany zrušil, odstranil i poslední překážku, která stála oběma diktátorům v cestě k moci. Týmž zákrokem zrušil Vatikán i poslední střediska laické politické činnosti uvnitř církve samé. Od té chvíle se papež stal naprostým diktátorem církve, a to jak na poli politickém, tak i na poli duchovním. Tak, jak to bylo úmyslem těch, kdo zřizovali Katolickou akci, byl to nyní jediné papež, který mohl uzavírati přímé politické úmluvy s diktátory.

Obecné neporozumění Ameriky pro poměr katolické církve k fašismu bylo vyvoláno neznalostí vnitřního mechanismu katolické církve, která nikdy nebyla takovým přísně jednolitým zřízením, za jaké je obyčejně považována. Papež Pius XI. vybudoval Katolickou akci právě proto, aby tuto přísnou jednolitost vytvořil, a také proto, aby církev mohla udržet krok s "novým řádem" nacistického fašismu. Tomuto účelu zasvětil svou encykliku o práci z roku 1931, které dal jméno Quadragesimo Anno a podtitulek "o znovuvybudování sociálního řádu". V katolické církví bojoval totiž vždycky vládnoucí reakcionářský živel s oponujícími, liberalisujícími skupinami.

Oba směry se utkaly v katolické církvi právě v době, kdy vyvrcholil konflikt o politický a sociální řád mezi soupeřícími ideologiemi fašismu a demokracie po první světové válce. V katolické církvi a v mnohých evropských státech byla tehdy velká naděje, že liberalismus a demokracie pevně zakotví a že pod jejich vlivem liberální živel v církvi přinutí Vatikán k tomu, aby změnil svou reakcionářskou politiku. Liberální živly však boj pro hrály a nesmiřitelná jesuitská strana pokračovala nerušeně ve svém úsilí o připoutání politiky Vatikánu k politice diktátorů. "Zfašisovala" katolickou církev a vybudovala z ní vzor a ochotného spolupracovníka pro všechny, kdo toužili v evropských národech po hospodářské a sociální diktatuře. Dnes je každému jasné, že Mussolini, Hitler, Franco i jejich menší imitátoři v Evropě dobře pochopili situaci. Není už pochyby o tom, že myšlenka "ztotalisovati" celý národ bezohlednou nesnášenlivostí vládnoucího organismu uvnitř vyšší organisace vytryskla z jesuitského řádu v katolické církvi. Hitler v Mein Kampf nešetří chválou jesuitského řadu a nařídil dokonce nacionálně socialistické straně, aby si jej vzala za vzor⁷⁾.

Dogma o papežské neomylnosti z roku 1870 bylo nejtěžší ránou, jakou kdy liberální křídlo v katolické církvi utrpělo. Četní biskupové i ostatní, kdo s ním nesouhlasili, neměli jiné možností než podrobiti se později. Jejich opožděný a vynucený souhlas byl správně nazván "sacrifizio delľ intelletto" - "obětí rozumu". Někteří biskupové v nejrůznějších částech světa zakázali v odvetu ve svých diecesích všem jesuitským kněžím činnost. Avšak jesuité se sami postarali o to, aby tito biskupové byli vystřídáni jinými, kteří zákaz zase odvolali. Biskupové němečtí odolávali návratu jesuitů do Německa až do roku 1910. Potom se však jesuité stali řediteli Collegio Germanico v Římě, dostali do rukou kontrolu nad ustanovováním duchovních a biskupů v Německu a prováděli ji tak, aby se to hodilo jejich plánům. Jesuité se přičiňují i o to, aby za papeže byli voleni takoví kardinálové, kteří jsou ochotni dělati jejich politiku a kteří mohou i po svém nastoupení býti usměrňovaní úzkou závislostí na jesuitských rádcích. Jesuitský nátlak vyvolal v poslední konklave při volbě papežů tak trpké spory, že papež Pius XL, ač sám projesuita - vynutil přísahu věčného mlčení ode všech, kdo se v budoucnu konklave účastní.

Všechny tyto události umožnily Vatikánu podporu nastupujícího fašismu. Trvalo sedm let, než papež podepsal lateránský pakt s Mussolinim. K tomuto zpoždění vedly tyto důvody: 1. papež chtěl mít jistotu, že Mussoliniho fašistický režim je trvalý; 2. potřeboval času pro tajné vyjednávání s novým režimem, aby nezneklidnil současně okolní svět. Od samého počátku prokazoval však Mussolini Vatikánu četnou přízeň. Jedním z jeho prvních činů po dosažení moci v roce 1922 bylo zachránění finanční posice Vatikánu - tím, že zabránil zhroucení Banco di Róma, v níž měl Vatikán uloženy téměř všechny své prostředky. Při podepsání lateránské úmluvy vyplatil Mussolini papežovi na hotovosti 750.000.000 lir a bilion lir ve fašistických státních dobropisech. Tím byly vatikánské svazky s fašistickým státem zpečetěny.

K dohodě Vatikánu s nacistickým režimem Hitlerovým nebylo již třeba nijakého zpožděni. Hitler přišel k moci v lednu 1933 a Vatikán byl první, který s ním vešel v normální styk. Už za 6 měsíců, t j. 20. července 1933, připojil kardinál Pacelli, pozdější papež Pius XII., tenkráte papežský nuncius v Německu, svůj podpis k podpisu Franze von Papena na konkordát Vatikánu s Hitlerovou Třetí říší.

Nesmíme zapomenout, že teprve potom, když už oba velcí diktátoři měli s Vatikánem slavnostní úmluvy a byli si jisti papežským požehnáním, zahájili své četné útoky počínaje Mnichovem a konče porobou Evropy. Bez podpory se strany Vatikánu byl by se Mussolini sotva odvážil zahájiti svůj útok nejprve na bezmocnou Habeš a později, ve spojení s Hitlerem, na republikánské Španělsko. Obě tato dobrodružství měla církevní požehnání, a proto byli jejich původci předsvědčeni o svém úspěchu. Druhá světová válka se začala.

To, že fašistický útok na Habeš byl připravován ne méně pro větší slávu katolické církve než pro italskou koloniální expansi, vyplývá jasně z prohlášení milánského arcibiskupa kardinála Schustera z 25. října 1935:

"Italská vlajka nese v této chvíli do Habeše i Kristův křiž, aby byla otevřena cesta k osvobozeni otroků a otevřeny brány naši misionářské propagandě."

Dva měsíce předtím, 22. srpna, tedy v den, kdy se Společnost národů sešla, aby pojednala o fašistickém útoku na Habeš, napsal oficiální vatikánský časopis Osservatore Romano, že 57 italských biskupů a 19 arcibiskupů zaslalo Mussolinimu tento společný telegram:

"Katolická Itálie děkuje Ježíši Kristu za novou velikost své vlasti, posílené politikou Mussoliniho."

Živou účast, jakou měla katolická církev na Francově úspěšné válce proti Španělské republice, můžeme nejlépe posouditi ze společných manifestů španělského kněžstva: 1. z odsouzení španělské demokratické ústavy v roce 1931, tedy krátce potom, kdy táto ústava byla vyhlášena. Zavržení ústavy bylo podepsáno třemi kardinály, asi šedesáti arcibiskupy, biskupy a jinými preláty; 2. z manifestu španělské hierarchie, vedené kardinálem Gomou, jímž byl oslaven Francův úspěch a režim.

V prvním prohlášení odsuzujícím demokratickou vládu Španělska, které bylo uveřejněno dne 16. srpna 1931 v Madridě a citováno v newyorských Times dne 17. srpna, byla shrnuta všechna vášnivá zamítnutí demokratických svobod, která již vyslovili papežové v 19. století: zamítnutí náboženské svobody, svobody slova, tisku a sdružování i zamítnuti odluky církve od státu. Jelikož bylo v oné době všeobecně uznáváno, že španělská ústava byla vytvořena podle ústavy Spojených států, využili biskupové varovných slov papeže Lva XIII. k tomu, aby dokázali, že by bylo omylem se domnívati, že katolíci budou souhlasiti se současnými poměry, jak byly vytvořeny na př. v Americe:

"Na důkaz, že tomu tak není", prohlásili španělští biskupové, "přečtěte si, co Lev XIII. řekl severoamerickým arcibiskupům a biskupům: ,Je nutno vyvrátiti omyl těch lidí, kteří by se snad domnívali, že postavení církve v Americe je postavením žádoucím, a také omyl těch, kdo by si myslili, že napodobování takového zařízení, jakým je odluka církve od státu, je zákonné nebo dokonce výhodné."

Při tomto totálním odsouzení španělského republikánského režimu uchýlila se hierarchie se své obvyklé cesty a připomněla celému světu, že papež Řehoř XVI. nazval demokratickou svobodu slova, tisku a náboženství "šílenstvím"; že papež Pius IX. ji nazval "svobodou zatracení" a že "Lev XIII. řekl, že více než svobodami (liberties) jsou libertinismem".

Ještě jasnějším důkazem ztotožnění katolických a fašistických zájmů ve Španělsku byl druhý manifest španělské hierarchie, jimž bylo schváleno Francovo zničení Španělské republiky. V newyorských Times ze dne 7. srpna 1938 oznámil John V. Hinkel, že v Burgosu právě vyšla kniha o padesáti tisících slov, adresovaná kardinálu Gomovi, primasovi španělskému, "téměř devíti sty kardinály, arcibiskupy a biskupy" z celého světa, aby podepřela manifest, který španělské kněžstvo vydalo k upevnění Francovy posice. Tento sehraný zásah katolické hierarchie celého světa měl zvláštní papežův souhlas. Hinkel píše:

"Že má kniha plný souhlas papeže Pia XI., vysvítá z předmluvy, napsané ve formě dopisu kardinála Pacelliho, papežova státního tajemníka (později papeže Pia XII.), kardinálu Gomovi. V tomto dopise blahopřeje kardinál Pacelli jménem papežovým španělskému primasovi a děkuje mu za "nový a nanejvýše dojemný důkaz neochabujícího nadšení a za synovskou oddanost k otci všeho křesťanstva".

V knize se dále říká, že kardinál Goma ujistil Franca úplnou podporou katolické církve v jeho boji proti loyalistům. "Pracujeme v úplné dohodě s nacionalistickou vládou" praví, ,která neučiní kroku, dokud se se mnou neporadí, a poslechne mne." "Bylo naší povinností," pokračuje se v knize, "poučiti všechny cizí pochybovače o oné hluboce katolické inspirace našich generálů a dobrovolníků na frontě i o křesťanských pohnutkách naší vlády."

Jenom dva vysocí španělští duchovní odmítli svůj podpis na citovaném prohlášení k podpoře Francova režimu. Byl to kardinál Vidal y Barraquer z Tarragony a biskup z Vitorie. Oba byli za trest vyhnáni ze země a kardinál zemřel v exilu ve Švýcarsku v září 1943. Ani nejvyšší hodnostáři katolické církve nemohou tedy uniknouti pomstě jesuitské strany, která katolickou církev řídí.

Po Francově dobyti Madridu a po skončení bojů ve Španělsku zaslal dnešní papež Pius XII. vítězům tento vzkaz:

"S velikou milostí píši Vám, nejdražší synově katolického Španělska, abych Vám vyslovil naše otcovské blahopřáni k míru a k vítězství, kterým Bůh korunoval křesťanskou statečnost vaší víry, osvědčenou v tak mnohých a v tak šlechetných utrpeních ..." (Voice of Spaln, číslo 103, 22. březen 1941, str. 410).

Vatikán nedal povzbuzení a podporu Francovu povstání proti zvolené vládě Španělské republiky bez naděje na zisk. Po Francově vítězství byl obnoven státní církevní rozpočet ve výši 65.000.000 peset ročně, s mimořádným přídavkem na opravu seminářů, knihoven a kostelů. Majetek španělských jesuitů, odhadovaný až na 1/3 národního bohatství, byl církvi vrácen. Před vyhlášením Španělské republiky pobírali jesuité daně a poplatky nejen z podniků, jako byly vysoce výnosné trhy na ryby, nýbrž i z nejživějších a nejdražších španělských kabaretů¹⁰⁾.

Lewis Mumford byl jedním z mála Američanů, který objevil - avšak teprve 1940 -, že druhá světová válka se započala podepsaním lateránského paktu mezi papežem a Mussolinim v roce 1929. Ve své knize Faith for Living na str. 160 praví:

"Političtí znalci stanovili pro počátek fašistického povstání proti civilisaci nejrůznější data; většina jich však nejde dále než do roku 1931. To je podivuhodná slepota; zrada na křesťanském světě byla ukuta veřejně již v roce 1929 za konkordátu, který byl uzavřen mezi Mussolinim a papežem."

Byl to papež Pius XI., který ve skutečnosti přivedl Mussoliniho a jeho fašismus v Itálii k moci. Bez ochrany někoho, kdo byl ještě vyšší něž sám král, nemohl se Mussolini státi přes noc diktátorem Itálie. Fašistický "pochod na Řím" byl ubohou podívanou (Mussolini jel vlakem); Duce neměl ani na oblek předepsaný pro audienci u krále a těch několik málo zbraní, které jeho stoupenci měli, bylo vypůjčeno a zaplaceno jinými. Jeden jediný pluk římské posádky mohl potříti tuto fašistickou maškarádu ve chvilce. Avšak právě zvolený papež Pius XI., posedlý strachem ze sovětské světové revoluce, uznal Mussoliniho jako muže "poslaného Prozřetelností", jako muže správně povolaného, aby zachránil Evropu před bolševismem a obnovil světové panství římskokatolické církve. Již jako kardinál Ratti, arcibiskup milánský, znal Pius XI. Mussoliniho a studoval jej v tomto průmyslovém městě. Jednou dokonce vyhradil Mussolinimu a jeho družině černých košil čestná místa v Il Duomo, který byl jeho katedrálou v Miláně. Irský katolický spisovatel William Teeling (v knize Papež v politice, str. 28), který znal papeže Pia XI. osobně, popisuje jej jako "...daleko většího, než byl Mussolini, a autokratičtějšího diktátora, než byl Mussolini sám". Pierre van Paassen (Days of our years, str. 187-188) vypráví nám o úlevě, kterou papež Pius XI. pocítil, když Mussolini přišel do Říma: "Monsignore von Gerlach mi řekl ve chvíli důvěrné sdílnosti, že oné noci po Duceově příchodu do Říma spal svatý Otec v klidu po prvé po mnoha měsících."

Lateránská úmluva a konkordát s Mussolinim upevnily jednotu mezi Vatikánem a fašismem. Katolická církev se stala italskou národní církvi s nesčetnými privilegii a státní ochranou kněžstva i církevních řádů. Katolická výchova byla zavedena do všech škol a státem byly uznávány jen sňatky podle kanonického práva. Jen biskupové vyhovující Mussolinimu směli býti ustanovováni a všichni biskupové museli přísahati fašistickému státu:

"Přísahám a slihuji, že se nezúčastním žádného shromáždění. které by mohlo poškodili ltalský stát a veřejný pořádek, a že také nedovolím svým kněžím, aby tak učinili. Budu bdíti nad dobrem a nad zájmy italského státu a budu se snažiti zameziti každé nebezpečí, jež by jej mohlo ohroziti."

Papež Pius XI. měl proti Mussolinimu v ruce silnou kartu v tom, že kontroloval osudy katolické lidové strany, vedené svobodomyslným knězem Donem Sturzem. Teeling (Papež v politice, str. 104) nás ujišťuje, že fašisté "si byli vědomi, že jediná italská strana, která je pro ně příliš silná, je lidová strana, která je úplně katolická". Pius XI. neměl přes to lidovou stranu příliš v lásce, zvláště když na svém posledním sjezdu odhlasovala jako součást svého programu individuální svobodu. Kdyby si byl přál poraziti fašismus v Itálii, mohl tak učiniti tím, že by byl tuto katolickou stranu podporoval. Celý plán Pia XI. však spočíval ve spolupráci s fašismem za účelem vyhlazeni všech stop demokracie ze státu i z církve; jen tím, že odstraní všechen laický katolicky živel z politiky, bude se moci papež domlouvati přes hlavy lidu s diktátory. Proto byla lidová strana rozpuštěna, aby se fašismus mohl v Itálii pevně zakořeniti, a 3. června 1923 byl Don Sturzo donucen předložiti papeži Piu XI. svou resignaci a odejiti do vyhnanství.

V letech, která následovala ihned po podepsání lateránské úmluvy, vznikly mezi Mussolinim a papežem neshody. Soupeřství mezi oběma diktátory, jedním v církvi a druhým ve státě, propuklo v roce 1931 v otevřený spor. Hlavní příčinou těchto pří byl výklad mínění, kdo z nich by měl míti nejvyšší dozor nad výchovou. Papež trval na tom, že knězi by měli zásadně dohlížeti na celý život a běh vyučování ve školách. I pro americké obecenstvo bylo míněno toto papežské prohlášení:

"Úplné a naprosté právo na výchovu nepřísluší státu, nýbrž církvi, a stát jí nesmí překážeti nebo ji omezovati v provádění a plnění jejích práv, ani ji nemůže odkazovati k náhradnímu vyučováni náboženské pravdy."

Papeži Piovi XI. se také zdál Mussoliniho výklad konkordátu příliš blahovolným při posuzování svobody jiných náboženství v Itálii. Pius trval na tom, že jiná náboženství nemají v Itálii žádných práv, a že je jim jen "dovoleno" sloužiti Bohu z důvodů klidu. "V katolickém státě," řekl Pius, "musí býti svobodě svědomí a diskusím rozuměno v souhlase s katolickým učením a zákonem, který je potlačuje." Prohlašoval rovněž, že nemůže býti dovolena kritika, katolického náboženství a že podle podmínek konkordátu podléhá jakákoliv diskuse o náboženství trestu podle zákona, ať jíž je to diskuse ústní nebo psaná, neboť by "snadno mohla svésti s cesty dobrou víru těch, kdo jsou méně osvícení." V roce 1930 Mussolini sám dal přepsati trestní zákoník a v článku 402 předepsal trest vězení každému, kdo snižuje "státní náboženství".

Pius pokračoval ve svých stížnostech v encyklice Non abbiamo bisogno ("Nemáme potřeby..."), v níž zašel až tak daleko, že hrozil vypověděním lateránské úmluvy, čímž prý přivodí "zhroucení státu, jehož bytí závisí na vatikánském městě". Nic takového se však nestalo a o šest měsíců později byl spor urovnán. "Po roce 1931," praví van Paassen (Days of our years, str. 463), "mluvilo se již jen málo o rozmíšce, což by naznačovalo, že od té doby nastala postupná vatikanisace Itálie i fašisace Vatikánu." Jen ještě jedenkráte si papež stěžoval na nějaký čin fašismu; bylo to tehdy, když dnešní papež Pius XII. vyslovil své pohoršení nad tím, že Mussolini si zvolil Velký pátek (1939) k invasi do Albánie.

Kardinál Gasparri potvrdil fašistický režim Mussoliniho v projevu na eucharistickém kongresu v Sulmoně krátce předtím, než Hitler přišel k moci v Německu:

"Fašistická italská vláda je na celém světě jedinou výjimkou v politické anarchii vlád, parlamentů a škol."

Spodním tónem papežské politiky v posledním století je ustálené přesvědčení, že silné militaristické Německo je nezbytnou podmínkou pro to, aby si římskokatolická církev udržela své přednostní postavení v křesťanství. Důkazy o tom je možno najíti v Pamětech¹¹⁾ císaře Viléma, který v nich vypravuje o své návštěvě u papeže Lva XIII. Uvádím zde císařova vlastní slova:

"Zajímalo mě, že mi papež při této příležitosti řekl, že Německo se musí státi mečem katolické církve. Poznamenal jsem, že staré římské impérium německého národa již neexistuje a že se podmínky změnily. On však trval na svých slovech."

Co se snažil papež císaři vysvětliti, bylo, že svatá říše římská bude muset býti obnovena válkou, což také byla jediná možnost. Takováto válka by byla vedena za dvojím účelem: 1. vytlačiti britský protestantský a zednářský vliv ze západní Evropy a 2. vytvořiti federaci všech středoevropských států jako neproniknutelnou hradbu proti ruské a slovanské invasi z východu. To byly i Hitlerovy vytoužené cíle, jež nepotvrdil v Americe nikdo menší než jesuita Edmund Walsh, ředitel jesuitské diplomatické školy ve Washingtonu. Newyorské Times ze dne 17. února 1940 přinesly zprávu o jeho slovech, pronesených při veřejném projevu v hlavním městě:

"Německé válečné cíle byly dnes popsány doktorem A. Walshem, ředitelem školy pro zahraniční službu na Georgetownské universitě, jako obnovení svaté říše římské. Dr. Walsh řekl, že slyšel Adolfa Hitlera prohlásiti, že svatá říše římská, která byla říší německou, musí býti obnovena."

Ještě 9. října 1943 napsal New York Post, že tentýž Edmund Walsh a jeho spoluučitelé z Jesuitské školy pro zahraniční službu vykládali posluchačům z řad americké armády, že "obnovení svaté říše římské je jediným řešením německého problému".

Nikomu to nebylo jasnější než dnešnímu papeži Piu XII. Jeho úřední katolický životopisec Kees van Hoek otevřeně přiznává papežovo germanofilství. "Kardinál Pacelli," praví, "byl vždy znám svou silnou náklonností k Němcům." Byl papežským nunciem v Mnichově od r. 1917 až do r. 1925 a v Berlíně od r. 1925 do r. 1929, kdy se stal státním sekretářem papeže Pia XI. Hrabě ďAberon, první britský velvyslanec u Výmarské republiky, nazývá ve svých pamětech kardinála Pacelliho "nejlépe informovaným. mužem v Říši". Pacelli znal a studoval Hitlera i jeho nacistickou stranu přímo u pramene a byl v Mnichově, když zde po prvé vyšel Hitlerův Mein Kampf. Za šest měsíců po Hitlerově nástupu k moci v roce 1933 podepsal vatikánský konkordát s Hitlerovou Třetí říší. Britský Annual Regíster z roku 1933 (str. 169) přičítal Hitlerův vzestup k moci z velké části "hromadnému přechodu katolických středních vrstev na západe a jihu Německa k nacistické straně". Liberálně katolické prvky v Německu daly najevo svou nespokojenost s Hitlerovým režimem a měly námitky proti jeho svazkům s Vatikánem. Katolická Revue des Deux Mondes z 15. ledna 1935 však oznámila, že německým biskupům byly doručeny rozkazy, aby se postarali o zastavení všeho katolického nepřátelství proti Hitlerovi. V srpnu 1936 vydali pak všichni němečtí biskupové na svém výročním shromáždění ve Fuldě toto prohlášeni:

"Není třeba hovořili ze široka o úloze, k níž náš národ a naše vlast byla povolána. Kéž náš Vůdce dosáhne s pomoci Boží úspěchu ve svém mimořádně nesnadném díle...''

Znovu pak v srpnu 1940, kdy Francie a většina Evropy byla pod Hitlerovým podpatkem, vydali němečtí biskupové ve Fuldě nový pastýřský list, který podle zprávy New York Times z Berlína z 27. srpna obsahoval "slavnostní slib loyality kancléři Hitlerovi". Jelikož Hitlerovo vítězství zdálo se v oné době biskupům příslibem brzkého konce války, byl tento pastýřský list určen k tomu, aby byl čten se všech katolických kazatelen. Čtyřicet pět ze čtyřiceti osmi německých biskupů bylo při této příležitosti přítomno spolu s papežským nunciem Msgrem Orsenigem.

Katolický ocelářský magnát Fritz Thyssen napsal ve své knize ,Platil jsem Hitlera", že celý plán Hitlerova nacionálního socialismu (jak on mu rozuměl) směřoval k vytvoření konfederace středoevropských zemí pod katolickým panovníkem. Po svém příchodu do Švýcarska v roce 1940 uveřejnil Thyssen ve švýcarské Arbeiterzeitung článek s nadpisem : "Pius XII. jako nuncius pozvedl Hitlera k moci". V tomto článku napsal mezi jiným: "Myšlenka záležela v plánu na vybudování jakéhosi křesťanského korporativního státu, organisovaného podle tříd, který by byl podepřen církvemi - na Západě katolickou, na Východě protestantskou - a armádou."

Tento plán na restauraci svaté říše římské byl ve Spojených státech propagován významnými katolickými mluvčími krátce potom, když Hitler násilím zařadil Rakousko a Československo do svého Velkoněmecka. Soudce Herbert O'Brien napsal 29. března 1938 v New York Herold Tribune článek, v němž chválí Hitlerův úspěšný výboj jako "přirozenou úpravu Evropy" a varuje Spojené státy před každým pokusem spojiti se s Anglií a Francii k jeho zastavení. "Válka za takovým účelem by byla nespravedlivá," prohlašuje, jelikož jejím cílem by bylo "odporovati jistým politickým úpravám a změniti konfederace, jež existovaly po generace před velkým (prvním) světovým konfliktem." Pokračoval pak dále:

"Oposice proti tomuto spojení německých národů s některými skupinami staré Rakouské říše... vychází z Anglie a Francie. Tyto dva národy vyjádřily své rozhořčené odmítnutí těchto změn, které jsou prý porušením "mocenské rovnováhy" v Evropě, a bojí se, že Německo ve spolupráci se sjednoceným Rakouskem postaví německé národy na vedoucí místo s dostatkem sil, aby udrželo tuto posici, a že ve spojení s Itálií ukončí výhradní svrchovanost Britannie na Středozemním moři a ohrozí také v budoucnosti její výhradní ovládáni Indie, Egypta a britských kolonií v Africe. Čeho je Amerika svědkem, je normální sjednocení těchto mnoha částí v původní, živoucí stavbu. To se muselo státi. Tomu se nedalo zabrániti. V zájmu spravedlnosti pro oněch 100 milionů lidi ve střední Evropě. Proč by se někdo pokoušel tomu zabrániti?"

Tentýž soudce Herbert O´Brien byl jedním z nejhorlivějších podporovatelů pátera Coughlina.

Frederick F. Schräder otiskl ve své knize "Církev a stát v Německu", jež byla v Americe velmi rozšiřována "Německou informační knižnicí", oficiální text konkordátu mezi Vatikánem a Hitlerem a citoval závěr zprávy, kterou o něm uveřejnil nejvlivnější katolický časopis v Německu. Tento závěr zní:

"Bylo souzeno, aby konstelace Adolf Hitler, Franz von Papen a kardinál Pacelli obnovila staré svazky mezi Říší a církví."

Tento konkordát mezi Vatikánem a Hitlerem byl totiž první všeobsažnou dohodou, uzavřenou po více než 150 letech mezi římskokatolickou církví a Německem. Tyto svazky nebyly by se daly obnoviti, kdyby v Německu byla u moci demokratická vláda, neboť spojují autoritativní stát s autoritativní církví.

Franz von Papen, který spolupodepsal s papežem Piem XII. vatikánský konkordát s Hitlerovou říší, shrnul vatikánsko-hitlerovskou politiku takto (Volkischer Beobachter ze 14. ledna 1934):

Vatikán nebyl českému národu příznivě nakloněn po všechna ta léta od roku 1415, kdy Jan Hus, upálený pro kacířství, zdvihl ve svém lidu ducha odporu proti papežské svrchovanosti. Nezničitelná touha českého národa po nezávislosti a po svobodě nebyla však nikdy zlomena přes staletí útlaku a krveprolití, jež byla výsledkem nuceného spojení s papežstvím.

Nedalo se proto očekávati, že by Vatikán přál a pomáhal pokroku slibné mladé československé demokracie, vytvořené po první světové válce. Páter Hlinka, vůdce vatikánské strany na Slovensku, pustil se ihned z počátku do práce na podkopávání základů nové republiky a s pomocí svých "Hlinkových gard" usnadnil svému nástupci monsignoru Josefu Tisovi odevzdání republiky v roce 1938 do rukou Hitlerových. Slovenský lid neměl na vyhlášení nezávislého Slovenska, kterým Československá republika byla okleštěna a Hitlerem pohlcena, ani nejmenší účasti. Byla to výhradně práce vatikánských politiků a Hlinkových ozbrojených gard, které zaplavily zemi, lámajíce s nacistickou krutostí všechny pokusy o odpor. Jejich kněžský vůdce Josef Tiso se stal Hitlerovou loutkou a později slovenským presidentem. Papež Pius XII. jmenoval jej brzy nato papežským komořím a dal mu titul monsignora.

O spojení mezi katolickou církví a nacismem nebylo v případě Hitlerova loutkového slovenského státu nikdy pochyby. Podle zprávy Newyorských Times z Bratislavy dne 28. srpna 1940 prohlásil ministerský předseda Vojtěch Ťuka veřejně, že "slovenský vládní systém bude v budoucnosti kombinací německého nacismu a římského katolicismu". Monsignore Tiso sám pak řekl, že "katolicismus a nacismus mají mnoho společného a pracují ruku v ruce, aby reformovaly zemi". Bezohledný antisemitismus byl jednou z prvních reforem. V interviewu s redaktorem německého týdeníku Neue Ordnung dne 22. prosince 1941 prohlásil Tiso, že slovenský antisemitismus je zdůvodněn "láskou k našemu vlastnímu lidu" a je v zájmu nacismu. "Vše, co podnikáme proti Židům" pravil, "činíme z lásky k našemu vlastnímu lidu. Láska k bližnímu a láska k vlasti se vyvinuly v plodný boj proti nepřátelům nacismu" Už v roce 1941 se mohlo Tisovo Slovensko chlubiti, že je první zemí na světe, která je prosta Židů.

Vatikánský rozhlas vysílal v Červnu 1940, kdy se světové vítězství nacistů zdálo nepochybným, toto¹²⁾:

"Oznámeni monsignora Tisa, hlavy slovenského státu, že má v úmyslu vybudovati Slovensko podle křesťanského plánu, je Svatou stolici velmi vítáno. Nová státní organisace bude postavena na korporativním systému, který se ukázal tak úspěšným v Portugalsku... Toto oznámeni, přicházející tuk brzy po prodluženi murKúlu Pita nS, který chce obnoviti Francii na křesťanských základech, je tudíž dvojnásobné vítáno,"

Ze zvláštního pozdravu, který zaslal papež Pius XII. na Nový rok 1943 monsignoru Tisovi, je zřejmé, že Tiso a jeho nacistický loutkový stát zůstávali i nadále v přízni Vatikánu.

Katolické Rakousko bylo první zemí, které Hitler osobné dobyl. Cesta k tomu byla po mnoho let předtím připravována klerikálně-fašistickými silami v Hitlerově rodné zemi: nejdříve monsignorem Ignácem Seipelem, potom Dollfussem, který dal Rakousku jeho korporativní, fašistický režim, a konečně Schuschniggem, který v roce 1938 odevzdal zemi Hitlerovi. Přechod od Dollfussova druhu fašismu k Hitlerovu nacismu byl snadným, přirozeným krokem. William Teeling ve své Crisís for Christianity (str. 290) popisuje pravý stav věci v Rakousku té doby takto:

Prostý katolický muž a žena viděli velikou podobnost mezi plánem kázaným nacisty a tím druhem autoritativního státu, za který se přimlouval papež Pius XI. v Quadragesimo Anno."

Tentýž katolický spisovatel prozrazuje, že "monsignore Seipel měl velkou odpovědnost za papežovu encykliku Quadragesimo Anno... a za ústavu vybudovanou v Rakousku na principech, jež se tak málo lišily od totalitarismu nacistického Německa, až nakonec musely splynouti". Seipel byl vůdcem politického katolicismu.

Způsobem podobným tomu, kterého užil páter Hlinka a jiní průkopníci fašismu mezi římskokatolickými kněžskými vůdci ve střední Evropě, vybudoval monsignore Seipel svou vlastní protidemokratickou armádu, jejíž členové se později stali nacistickými vojáky. Již v roce 1927 získal Landbund k spolupráci v klerikálně-fašistické koalici. Členové Landbundu se také později stali podle G. E. R. Gedye (Betrayal in Centrál Europe, str. 19) z velké části nacisty. Seipel, stejně jako papež Lev XII., Hitler, von Papen, Fritz Thyssen a jejich katoličtí souvěrci druhu soudce Herberta O'Briena ve Spojených státech, jesuity Edmunda Walshe a jiných, si přál a plánoval obnovení svaté říše římské soustředěné kolem Vídně. Představoval si ji jako říši zahrnující Rakousko, Maďarsko, Bavorsko, Wurtembersko, Chorvatsko, Slovensko a Transylvánii, ke kterémužto významnému bloku národů bude možno snadno přičleniti Polsko a národy latinsko-katolické.

Monsignora Seipela vystřídal po jeho smrti Engelbert Dollfuss, který 27. září 1932 prohlásil před shromážděním Společnosti národů: Rakousko pracuje na nové ústave. V tomto svém úkolu bude vedeno principy narýsovanými papežem Piem XI." Dollfussův režim byl tak přísně katolický a autoritativní, že podle zprávy Associated Press z 15. listopadu 1938 "podroboval každého, kdo vyplnil odhlášku od katolické církve, zkoumání duševního stavu." Jeho rakouská fašistická ústava uznávala právní postavení římsko-katolické církve a jejích institucí podle definice kanonického práva a dávala jí tak přednost před všemi ostatními náboženskými společnostmi. Postavila výchovu na katolické základy a nařídila povinnou náboženskou výchovu na školách. Malcolm Bullock vyslovuje ve své knize Rakousko 1918-1938 - Studie nezdaru (str. 281) stížnost evangelické církve v Rakousku, že podle nové ústavy "křesťanstvím" je míněn "římský katolicismus", "jako by evangelická církev neexistovala a nezasluhovala ohledů".

Konkordát mezi novým rakouským státem a Vatikánem byl vyhlášen v týž den jako nová ústava, to jest 1. května 1934. Obojí bylo stylisováno tak, aby to mohlo býti převzato beze změny v případě, že bude obnovena monarchie.

Jedinou oposici měl Dollfussův režim v socialistech sdružených ve straně sociálně demokratické, která však byla silnou jen ve Vídni a v jejím okolí. Venkované byli pod naprostou kontrolou církve a velkostatkářů. Katolická církev pak sama je největším majitelem pozemků ve střední Evropě. Uvádím níže pro příklad několik čísel z úřední zprávy o rozdělení pozemků v Maďarsku na sklonku roku 1936 [převedeno na akry]¹³⁾:

Stát a obce ......................................................... 1.050.000 akrů
Papež ............................................................... 1.540.000 akrů
Velkostatkáři (celkem 1.200 s průměrem 4.550 akrů na každého) ......  5.460.000 akrů
Malozemědělci (celkem 1.200.000	s průměrem 12,2 akrů na každého) ... 14.577.600 akrů
------------------------------------------------------------------------------------
Celkem ............................................................. 22.627.600 akrů.

500.000 venkovanů-bezzemků nemělo vůbec vlastní půdy.

Dollfuss měl malou nepříjemnost, když rozbil sociálně demokratickou oposici, která učinila mnoho pro pozvednutí lidových mas tím, že založila veřejné knihovny, aby vzbudila touhu lidu po četbě, vzdělání a jiných společenských vymoženostech. Sociální demokraté však neměli v povaze zabíjeti jako Heimwehr, Dollfussova soukromá armáda, a němečtí nacionálové. Byli přemoženi 12. února 1934, když armáda vybombardovala jejich domovy. Carile A. Mac-artney ve své knize Sociální revoluce v Rakousku (str. 179) shrnuje posici socialismu v Rakousku v poměru ke katolické církvi takto:

"Nepřítomnost oposice je chráněnou výhodou církve. Jedině socialismus ohrožuje vážně její svrchovanost a proto je ji anathematem. Mentalita venkovana starého ražení je církvi obzvláště přijatelná. Podrobení se autoritě, spokojenost s vlastním údělem..."

V nenávisti katolické církve k socialismu je také mnoho antisemitismu. J. D. Gregory, katolický autor knihy Dollfuss a jeho doba (Londýn 1935, str. 342), cituje Nicolase Budijaena takto:

"Socialismus je starou formou hebrejského millenarianismu, naděje Izraele ... Nebyla to jen náhoda, že Karel Marx byl Židem. Věřil, že Mesiáš přijde, avšak takový, že bude opakem Ježíšovým, jehož hebrejský lid zavrhl."

Vzpomeňme jen, že to bylo ve Vídni, kde Hitler po prvé nassál antisemitismem - od starosty Karla Luegera, tvrdošíjného římského katolíka, kterého silně podporoval ve Vatikáně kardinál Rompolla¹⁴⁾. o

Francie byla kdysi známa jako "nejstarší dcera církve" a její králové byli hrdě označováni jako "jejich nejkatoličtější Veličenstva". Když se však Francie stala demokratickou republikou, stala se zároveň trnem v oku katolické církve, nenáviděnou podněcovatelkou racionalismu a pařeništěm antiklerikalismu. V roce 1903 nařídil Coombesův zákon - nazvaný tak po tehdejším ministerském předsedovi, bývalém knězi - vypuzení všech církevních řádů. Od té doby bylo učiněno několik pokusů o odstranění francouzské republiky a obnovení církevních řádů. Proslulá Dreyfusova aféra byla jedním z těchto pokusů a jesuité se přiznali k jejímu iniciátorství. Každý návrat Evropy k vatikánsko-fašistické hegemonii byl by zůstal neúplným, dokud trvala republikánská Francie se svými zásadami svobody, rovnosti a bratrství. Spiknutí Hitler-Petain-Vatikán dosáhlo úspěchu tam, kde ostatní pokusy zklamaly.

Fanatická nenávist Vatikánu k francouzské republice je velmi stará a evropským státníkům dobře známá. Novinkou je jenom pro Američany, kteří jako by měli strach třebas se jen obeznámiti s dobře doloženými fakty této věci. Tak zvaný ,,svatý" papež Pius X. (bude brzy kanonisován) vyjádřil tuto nenávist ještě méně vybranými slovy než jiní papežové. Nazval Francii "ďábelskou trojicí svobodného zednářství, křesťanské demokracie a modernismu"¹⁵⁾. Podobně jako papežové před ním i po něm počítal i on s německými armádami jako s "nástrojem vyvoleným Bohem k potrestání Francie". Hrabě Carlo Sforza, který je vším, jen ne radikálem, nebojí se zveřejniti tyto i jiné skutečnosti o profašistickém duchu Vatikánu, jež by měl znáti každý Američan. O vášnivé touze papeže Pia X., viděti francouzskou republiku v první světové válce zničenu Německem, Sforza prohlašuje:

"Když jej 20. srpna 1014 překvapila smrt, byl naprosto přesvědčen, že nic na světě nezabrání úplně porážce Francouzů, a ve své naivnosti pravil: "Alespoň pochopí, že se musí státi poslušnými syny církve."

Bylo však ponecháno Hitlerovým armádám, aby toho dosáhly v roce 1940 s pomocí katolických generálů Weyganda a Pétaina.

Jen naivním, nevěřícím Američanům byla úplná a katastrofální porážka francouzské republiky v roce 1940 překvapující a neočekávanou události. Byla připravována a plánována ve spolupráci s vatikánskými politiky ne pouhé měsíce, nýbrž po celé roky předtím. "V zimě 1939/40," praví Pierre Cot¹⁶⁾, "bylo organisováno spiknutí, jež mělo nahraditi demokratický režim ' 'vládou autority' ". Tentýž autor, který býval kabinetním ministrem v předválečné francouzské vládě, cituje pak Anatola de Monzie z jeho knihy "Či Devant," vydané v Paříži se souhlasem vichyistického censora v roce 1941, že v únoru 1940 prohlásil maršál Pétain: "Obrátí se na mne ve třetím týdnu měsíce května." Pierre Cot dále dovozuje, že síly, které se spikly pro "triumf zrady" ve Francii, byly: vojenské velení, velkoobchod a římskokatolická hierarchie.

Důkazem o úloze, kterou hrála katolická církev v plánované zradě francouzské republiky, je skutečnost, že dne 21. června 1940 - čtyři dny předtím, než bylo podepsáno ponižující příměří s Hitlerem, a pět dní potom, co maršál Pétain převzal vládu - bylo církevním řádům ve Francii vráceno jejich dřívější postavení.

Mám před sebou vzácný výtisk Le Nouvelliste, lyonského časopisu z 11. července 1940, jenž obsahuje dlouhý článek zvláštního dopisovatele, který se podpisuje T. de Vissan a který dopodrobna popisuje příchod mnichů dne 21. června do kláštera La Grande Chartreuse. "Přišli (mnichové) oblečeni v bílém," praví, "majíce svá těžká vlněná roucha ozdobena nenápadnou rudou stužkou symbolisující řád Čestné, legie, získaný nikoliv od Francie poražené, nýbrž vítězné."

Tento článek pana de Vissana je datován 21. června 1940 a byl zřejmě připraven pro tuto příležitost již delší dobu předtím. "Tohoto rána dne 21. června 1940," říká, "nastává velký historický den nejen pro anály Dauphiné, ale pro celý svět." Na titulní stránce tohoto výtisku je velký obraz Pétainův a úvodní nápisy ohlašují Pétainovu "novou ústavu" fašistické Francie. Že i tato "nová ústava" Pétainova byla připravena dávno předtím, vysvítá z dalšího textu pana de Vissana, popisujícího vstup mnichů do kláštera La Grand Chartreuse:

"Zde končí jedna kapitola - nešťastná kapitola. Jiná se začíná. Návrat Chartreuských se podobá velkému světlu na obloze tak dlouho zastřené politickými a náboženskými boji. A více než to, posvátná jednota (církve a státu) a nová ústava jsou cenným ujištěním smíru všech Francouzů a předzvěstí do budoucna ..."

Je třeba si připomenouti, že 21. června 1940, kdy pan de Vissan měl psáti své vypravování, zaplavovaly Hitlerovy armády francouzský venkov. V "tento velký historický den" padaly bomby a všude umírali muži, ženy i děti. Hranice byly uzavřeny; telefon a telegraf byl přerušen. A přece tito mnichové, kteří měli od roku 1903 Francii zakázánu, vstoupili do země a předložili u bran svého kláštera úřední doklady nového Pétainova režimu, které je uváděly do jejich dřívějšího postavem. To se stalo pět dní po Pétainově převzetí moci a čtyři dny před příměřím.

Jesuité se objevili v Paříži v plném počtu již dne 14. června.

Pád francouzské republiky a vytvoření Pétainova klerikálně-fašistického režimu bylo okamžitě pozdraveno s neomezenou radostí oficiálním vatikánským časopisem Osservatore Romano. V dlouhém článku z 26. července vychvaloval ,,dobrého maršála Pétaina" a plně se přiznával ke katolicko-fašistickému principu, že "autorita je více než lidská vůle". S očividnou radostí nad zánikem zásad bývalé francouzské republiky o svobodě, rovnosti a bratrství vstoupil tento vatikánský časopis definitivně do řad těch, kdo přejí autoritarismu, když napsal, že "lidská vůle nerada snáší omezení a pokusila se překročiti všechny meze nejdříve kriticismem a potom revolucí". Odsuzuje takto demokratické zásady v hodině Hitlerova triumfu nad francouzskou republikou, opakoval Osservatore Romano pouze to, čím se papežové devatenáctého století bouřili proti demokratickým snahám.

Pius XI. souhlasil s Mussolinim, Že Spojené státy severoamerické, opora to demokracie, jsou "ve velkém nebezpečí zhroucení," jak též zdůrazňuje William Teeling. Ve shodě s tímto přesvědčením domníval se Pius XI., Že Japonsko bude ovládat Orient, a byl proto rozhodnut spojiti se s japonským císařem. Teeling mluvě v knize Papež v politice o světových plánech papeže Pia XI., přiznává v této souvislosti:

"Vatikán se rovněž hluboce zajímá o prohloubeni svých vztanů k Japonsku, aby získal kontrolu nad očekávaným rozvojem křesťanství v oněch částech Cíny, o nichž věří, že jednoho dne přijdou pod japonský vliv."

Mezi jiným zmiňuje se též o papežově důvěře, že "národy obývající odlehlé kraje Východu a Jihu mohou se snadno vyrovnati rasám evropským". Nadto pak prolomil Vatikán staletou tradici tím, že vysvětil orientální biskupy. Jeho partner a pozdější nástupce Pius XII. pokročil v této politice ještě dále, když ustanovil dva japonské biskupy nad podmaněnými Korejci a když později porušil nedotknutelnou vatikánskou tradici a navázal styky s pohanským národem - Japonskem.

Tajná aliance mezi papežem a japonskými válečnými lordy projevila se navenek v rostoucí spolupráci a srdečnosti mezi nimi. Za útočné války Japonska proti Číně zaslal Vatikán svým misionářům v Číně pokyny, aby spolupracovali s Japonci. Když bylo skončeno dobytí Mandžuska, uznal Vatikán bez váhání jeho japonskou loutkovou vládu, i když jiné státy odmítly tak učiniti. V roce 1934 - bylo to v době, kdy japonská nelidskost otřásala světem - , chlubila se katolická Revue des Deux Mondes, že "ani japonský princ ani žádná japonská mise neprojde nyní Římem, aniž se poklonila nejvyššímu pontifiku".

Roku 1938 dovolil papež japonským katolíkům, aby projevovali náboženské pocty svému císaři, který o sobě tvrdí, že je božského původu. To se stalo přesto, že tento projev náboženské úcty byl římskokatolickým učením po staletí zakázán.

Po sjednání aliance s papežem Piem XI. netajilo se Japonsko svým "přednostním zacházením" s římským katolicismem. Katolický tisk pak neváhal tuto přízeň opláceti. The Catholic Times vyzývaly již 3. listopadu 1934 své čtenáře v Anglii, aby byli k Japonsku blahovolní, protože japonští útočníci "přinesli našim misionářům v Mandžusku a v přilehlých částech Cíny ochranu před pronásledováním... a dali svým usedlíkům v Brazílii svolení, aby byli vychováváni v katolické víře".

Zatím co Japonci dokončovali své přípravy pro útok na Spojené státy, stávaly se vztahy mezi Japonskem a katolickou církví užšími než kdykoliv předtím. Newyorská Herald Tribune z 8. října 1941 praví:

"Japonská vláda se stala v posledních šesti měsících ke katolické církvi srdečnější, než byla kdy jindy v uplynulých letech..."

Tentýž časopis pak cituje Rt. Rev. T. J. Mc-Donnella, národního ředitele Společnosti pro Síření víry: "Japonci ve skutečnosti ještě neuznali žádnou křesťanskou církev s výjimkou té, která je známa jako církev římskokatolická."

Brzy po japonské invasi "vydal manilský arcibiskup (Michael J. Doherty) pastýřský list, v němž vyzval všechny filipínské katolíky, aby zastavili svou protijaponskou činnost a spolupracovali s Japonci v jejich vznešeném úsilí k uklidnění Archipelagu",

Japonsko nutně potřebovalo nějaké prohlášení mezinárodní sympatie k tomu, aby obnovilo svůj mravní prestiž po hanebném úskoku u Pearl Harboru, který tolik pobouřil světové svědomí. Krátce po útoku na Pearl Harbor přišel Vatikán Japonsku na pomoc a dal mu své požehnání ve formě diplomatického uznání. Toto formální zahájení diplomatických styků s Japonskem bylo otevřenou urážkou Spojených států nejen proto, že k němu došlo po Pearl Harboru, nýbrž spíše proto, že k němu došlo přes americké a britské protesty.

Vatikánská politika ve Spojených státech je velmi opatrná, ale je přesto vedena s nemenší průbojností. Řídí se pokyny, které poslal do Ameriky v roce 1888 papež Lev XIII.:

"Přesto, že v důsledku mimořádných politických poměrů dnešní doby se obyčejně stává, že církev v některých moderních zemích se smiřuje s některými novými svobodami, ne proto, že by je schvalovala, nýbrž proto, že se jí zdá příhodným, aby byly povoleny, přece jen se ve šťastnějších dobách opět chápe svého vlastního pojetí svobody."

V encyklice Longinqua Oceani (6. ledna 1895) varuje papež Lev XIII. znovu americké biskupy těmito slovy:

" Je třeba vyvrátiti mylné domnění těch, kdo si snad myslí, že postaveni církve v Americe je postavením žádoucím, a také domněnku, že taková věc, jako je napodobování odluky církve od státu, je legální nebo dokonce výhodná."

Nestává se často, že úřední církevní autorita vyjádří tak příkrou obžalobu amerického způsobu života, jakou byla obžaloba uveřejněná v americkém jesuitském magazínu America v čísle ze dne 17. května 1941, tedy půl roku před přepadením Pearl Harboru¹⁸⁾: /.

"Kolik jsme my, katolíci, nenáviděli a pohrdali touto Luciferovou civilisací, tímto racionalistickým výtvorem oněch lidiček, kteří odmítli pokleknouti nebo skloniti v pokoře hlavu před vyšší autoritou... Dnes jsou američtí katolíci vyzýváni, aby šli prolévat svou krev za právě takový druh sekularistické civilisace, jaký po čtyři století tak statečně odmítali. Této civilisaci se dnes říká demokracie a objevuje se mínění, že bychom měli znovu poslati Yankye do Evropy, aby ji bránili... Ani všichni Yankeeové a celé Ameriky nezachrání Evropu před rozpadem. Nestane-li se zázrak, je ztracena - definitivně a neodvolatelně ztracena."

Každý náznak spolupráce katolické církve s nacisticko-fašistickými útočníky v Evropě se však obrážel ve Spojených státech v menším měřítku. Po dlouhá léta se přičiňoval páter Coughlin o to, aby se stal průkopníkem klerikálního fašismu v Americe úplně stejným způsobem, jakým se stávali předvojem fašismu knězi podobného rázu ve všech katolických zemích Evropy - páter Adalbert Bangha v Maďarsku; otcové Overmans, Löffler a Pachtler v Německu; páter Bresciana v Itálii; páter Korošec v Jugoslávii, monsignore Seipel v Rakousku, páter Hlinka a Tiso na Slovensku - a nesmíme zapomenout na pátera Stämpflera z Porýní, který podle svědectví Otty Strassera v knize Hitler a já, str. 577, byl skutečným autorem Hitlerovy knihy Meín Kampf.

Důkazem toho, že Coughlinova kampaň nebyla jen nějakým fašistickým blouzněním kteréhosi neodpovědného kněze, je veřejný souhlas, který Coughlinovi projevil jeho biskup William Gallagher z Detroitu. Při svém návratu z návštěvy u papeže v roce 1936 prohlásil biskup Gallagher k novinářům v newyorském přístavě, že "otec Coughlin je vynikajícím knězem a že jeho hlas... je hlasem Božím".

Coughlinovy rozhlasové promluvy byly otiskovány oficiálními katolickými diecésními časopisy v celé Americe. Arcibiskup Mooney, dnešní Coughlinův představený v Detroitu, přiznal, že jeho rozhlasové projevy prošly diecésním censurním výborem a byly církevními úřady "povoleny" - což ovšem neznamená, jak rychle dodal, že byly také "schváleny".

Coughlinovo učení o "sociální spravedlnosti" bylo totiž v přímém souladu s tím, co napsal papež Pius XI. ve své encyklice Quadragesimo Anno, na níž Dollfuss v Rakousku, Mussolini v Itálii, Franco ve Španělsku a Salazar v Portugalsku založili své autoritativní režimy. Zahraniční dopisovatel John T. Whitaker, mající úzké vztahy k Vatikánu, napsal 18. července 1940 v době zhroucení Francie¹⁹⁾:

"V této situaci Vatikán naznačil, že schvaluje fašistickou vládu, kterou maršál Pétain a Pierre Laval organisují ve Francii, a doufá, že uvidí totalitní režimy jiných "korporativních států", jaké mají Portugalsko a Brazílie, šířiti se po celém světě."

To potvrdila svým oficiálním projevem též americká katolická hierarchie, když se 8. února 1940 sešla ve Washingtonu. Nazvala tehdejší své prohlášení "Církev a sociální pořádek". Staví se v něm otevřeně za "korporativní systém" ve Spojených státech. Úřední katolická tisková služba při N. C. W. C. (National Catholic Welf are Conference) nazvala toto vyjádření americké hierarchie "nejvýznamnějším projevem katolického kněžstva po rekonstrukčním programu biskupu z roku 1919". Jako přípravu na tento projev vydalo oddělení Sociální akce při N.C.W.C. o něco dříve v témž roce brožuru nastiňující plán pro "organisovanou sociální spravedlnost" - což byl také název brožury. Byla podepsána 131 významnými katolickými duchovními i laiky a její podtitulek zněl²⁰⁾: "Hospodářský program pro Spojené státy podle velké encykliky papeže Pia XI. o sociálním životě "Quadragesimo Anno".

Tento plán nejvyšších katolických hodnostářů ve Spojených státech volal v roce 1940 po "nutnosti vládního zásahu" do hospodářských a sociálních otázek po fašistickém vzoru; dokazoval rovněž kategoricky, že "industrialismus, liberalismus a svobodné podnikání jsou v americkém životě vyřízeny".

Tenkrát si ovšem americká římskokatolická hierarchie byla naprosto jista vítězstvím Hitlerových zbraní v Evropě. Tito preláti byli si ve skutečnosti tak jisti, že dokonce varovali vládu Spojených států, že jediným východiskem, které ještě Americe zbývá, je, spojí-li se s papežem, aby získala výhody z jeho politické moci. Cituji zde alespoň část výstrahy, kterou napsal James H. Ryan, biskup z Omahy a jeden z hlavních členů N. C. W. C., v třísloupcovém článku, zaslaném newyorským Times 12. května 1940:

"Ačkoliv jsme si vědomi náboženské moci papežovy, rozhodil jsme se neviděti jeho moc politickou... Bylo by od demokratického státu, jehož celá existence je vložena do tohoto zápasu, bláznovstvím, kdyby zanedbal možnost přátelství s náboženskou mocností, jejíž pomoc bude jistě mít nedocenitelnou váhu."

V těchto slovech je naznačena pohrůžka i výstraha, že po Hitlerově vítězství bude jedinou nadějí Ameriky spojenectví s papežem, který by jí byl přímluvčím u vítězných diktátorů Osy.

Snad stačí těchto několik příkladů jako ukázka toho, že od Mnichova až k Pearl Harboru sledovala katolická církev v Americe v boji maži fašismem a demokracií věrně politiku Vatikánu. Je pravda, že katoličtí mluvčí v Americe se nevyjádřili tak otevřeně proti demokracii a pro fašismus, jak učinili jejich bratři v Evropě. Podporovali však stejnou politiku, jakou vyjádřil zřetelně katolický měsíčník Actión Espaňola, v březnu 1937: "Bylo nám jasno z posouzení i ze znalosti věcí, ze demokracie a všeobecné hlasovací právo jsou zárodečními formami humanismu a anarchie."

Katoličtí mluvčí odmítali v těchto letech jakoukoliv kritiku diktátorů Osy. Jesuitský páter Ignác Cox, profesor ethiky na fordhamské universitě, domlouval podle N. Y. Herold Tribune ze dne 16. května 1938 velmi přísně americkému ministru války Harrymu H. Woodringovi "pro jeho nepřátelské poznámky o diktátorských národech".

Jesuita Cox varoval také shromáždění Spolku svatého jména v kostele sv. Řehoře dne 8. května 1938 "před zavlečením Ameriky do evropská války po boku tak zvané demokratické fronty". Podle Brooklyn Eagle z 9. května 1939 řekl mezí jiným, že

"účast Spojeních států v evropské válce po boku t. zv. demokracií by jen podepřela systém hospodářského vykořisťování lidu. O tom nemůže být sporu, protože britské a francouzské impérium kontroluje z velké míry světové zásoby surovin a mezinárodni peněžní soustavu založenou na zlatě."

Páter Petr B. Duffee zaútočil velmi ostře při dvou příležitostech dne 11. června 1939 na zahraniční politiku Spojených států pro její přátelský poměr k demokratickým zemím. Vychvaloval Hitlerovo vítězství v Rakousku a Československu jako triumf nad atheismem a svobodným zednářstvím a o přepadeném Československu prohlásil:

"Československo se stalo pěšákem Ruska. Bylo středoevropským centrem komunismu. Bylo světovým střediskem velkého východního zednářství. Stalo se semeništěm atheismu."²¹⁾

Celá katolická hierarchie, podporovaná vlivným sdružením katolických válečných vysloužilců, Kolumbovými rytíři a kněžstvem, bojovala houževnatě proti Burkeovu-Wadsworthovu návrhu zákona a proti každé pomoci spojencům. I vatikánský rozhlas přispěchal se svým protestem proti tomuto návrhu (N. Y. Times z 23. září 1940), Vlivný jesuitský měsíčník America zašel ve svém úvodníku z 1. dubna 1939 tak daleko, že napsal (na str. 603):

"Každý americký křesťan musí být uvědomělým odpůrcem světové války, v níž by Spojené státy byly spojencem atheistického Ruska. Je možno říci, že musí odmítnout státi se vojákem, i kdyby měl býti odsouzen za to, že poslouchá více Boha než Caesara."

Coughlinův magazín Christian Front a časopis Sociál Justice vychovávaly své čtenáře k otevřené vzpouře a radovaly se nad každým vítězstvím Osy v bezmocné Evropě. Příslušníkům křesťanské fronty bylo řečeno (J. R. Carlson: Under Cover, str. 98): "Budete vycvičeni ve střelbě a v pouličních bojích... každý z vás bude mít svou vlastní buňku, svou vlastní sabotážní organisaci a svou vlastní revoluční skupinu pro boj o nacionalistickou Ameriku." Byli vzati pod přísahu, v níž se pravilo: "Budu hledatí vedeni v Bohu." Před svým výcvikem byli povzbuzováni:

"Jste vojáky Kristovými. Mužové jako vy bojovali ve Španělsku. Mužové jako vy budou bojovat v Americe... Jste obránci viry. Vaší povinnosti je bojovati za Krista a za vlast."

Hybnou silou profašistické činnosti amerického katolického vedení byla po všechna ona léta 1938-1941, pro demokracii tak nebezpečná, nenávist k Anglii a k protestantismu. Kázání soustavně zdůrazňovala, že protestantismus je základním zlem, z kterého vycházejí všechna neštěstí moderního světa. Msgre Michael J. Reilly shrnul dne 5, května 1938 ve svém kázání v katedrále sv. Patricka tento postoj následujícím způsobem:

"Protestantská reformace zavrhla božskou autoritu, odmítla Kristovo obětující se kněžství, odstranila jeho svátostní systém, jeho smírnou oběť mše a učinila z každého člověka jeho vlastní zákon i učitele."

Palebná přehrada proti Sovětskému Rusku byla soustavně udržována. Katoličtí váleční vysloužilci zaslali 27. června 1941 presidentu Rooseweltovi petici, v níž ho žádali, "aby znovu uvážil svůj již vyslovený úmysl, pomoci bezbožnickému Rusku". Katolická Brooklyn Tablet ocitovala 12. července 1941 asi 30 katolických časopisů, aby dokázala drtivou katolickou oposici proti každé pomoci Rusku v jeho zápase o život proti Hitlerovi. Jesuitský měsíčník America zmírnil poněkud svůj unáhlený diktát z 1. dubna 1939, v němž nařizoval "každému americkému křesťanu", aby byl uvědomělým odpůrcem války po boku Ruska a dal se raději odsoudit než obléknout do vojenské uniformy, a tvrdil:

"Není možno, aby bylo zmírněno prokletí, které Američané vyslovili nad komunismem jako filosofií. Ti, kdo chtějí s ďáblem jísti stejnou polévku, musi k tomu míti dlouhou lžíci, a my, prosti Američané, dlouhé lžíce nemáme."

Jako poslední gesto, ještě než jsme vstoupili do války, uspořádal tentýž jesuitský měsíčník America mezi všemi katolickými kněžími ve Spojených státech na podzim 1941 anketu, aby poznal jejich mínění o tom, zda je žádoucno, aby Spojené státy vstoupily po boku demokracií do války. Výsledek ankety ukázal, že zdrcující většina knězů, 90.4 %, byla proti vstupu Ameriky do války.

Ještě 9. února 1942 radoval se Coughlinův časopis Sociál Justice z úspěšných útoků, které provedli Japonci na Velkou Britannii a Spojené státy:

"Konečně se britské slunko chýlí k západu a nad zeměmi vykořisťovaného žlutého člověka začíná svítat svoboda. Tři sta milionů orientálců, ať tomu věříme a nikoliv,, zpívá dnes britské říši rekviem slovy: Asie -Asiatům."

Válečná censura po útoku Japonců na Pearl Harbor zabránila každému dalšímu projevu amerického katolického mínění proti demokratickým zřízením. Protiruská palebná přehrada však pokračovala dále.

Censura v USA nezabránila také dalšímu tlaku, který církev vyvíjela ve prospěch fašistických živlů v zámoří. Celkové uspokojení Vatikánu s "novým řádem", zavedeným Osou a jejími bleskovými válkami v Evropě, shrnul švýcarský katolický list Die Tat ze dne 12. října 1942. Tento přehled zaslala pak zpravodajská služba N. C. W. C. všem katolickým časopisům ve Spojených státech i v ostatním světě. Zpráva pravila:

"Z positivních změn vítá papežská kurie se zadostiučiněním: převrat ve Francii; větší stabilitu současné vlády ve Španělsku a Portugalsku; katolické odhodlání na Slovensku a v Charvátsku. Vztahy k fašistické Itálii a k Maďarsku se vyvíjejí skvěle."

O Japonsku, které se nadýmalo v tomto údobí roku 1942 pýchou nad nově dobytými úspěchy, táž zpráva říká:

"Vatikán byl šťasten, když uzřel M. Haradn ve funkci říšského ministra procházeti svými bronzovými dveřmi."

O nacistickém Německu pravil tento úřední katolický hlas, že

"Německá říše je dnes státem, který vykonává, pravomoc nad více příslušníky katolické církve než kterakoli jiná mocnost - nad téměř 110 miliony, počítajíc v to okupovaná území na východě i na západě. Proto se církev snaží nakloniti si vládu Třetí říše, aby dala náboženskou svobodu všem katolíkům, a také se snaží zakročiti tam, kde z celé řady různých důvodů hrozí konflikt mezi církví a civilní autoritou."

Mohlo by se zdáti, že moc římské církve, působící prostřednictvím jejich kněží, měla také vynikající vliv na Rooseveltovu zahraniční politiku. Celá řada událostí, při nichž bylo zřejmě dbáno přání katolické církve, musí nás vésti k tomuto závěru. Tyto události jsou:

První:	Uznání římské církve jako moci politické jmenováním velvyslance u Vatikánu.
Druhá:	Nechuť Spojených států připojiti se k Anglii a, ke Společnosti národů, když byly zavedeny sankce proti Itálii v době habešského tažení.
Třetí:	Zamítnutí návrhu, aby Spojené státy zrušily embargo proti spřátelené a uznané Španělské republice, jež způsobilo její pád.
Čtvrtá:	Okamžité uznání Francova fašistického režimu.
Pátá:	Stálé uznávání vlády ve Vichy ještě dlouho potom, kdy její spolupráce s Německem byla prokázána a kdy spojenci již dávno své uznání odmítli.
Šestá:	Uznaní fašistických představitelů vichystické vlády v severní Africe, Darlana, Peyroutona, Noguesa atd.
Sedmá:	Vytrvalý odpor proti uznání De Gaulla a Výboru francouzského osvobození.
Osmá:	Podporování severoafrické politiky Itálie spolupráci s jejím fašistickým králem, fašistickým generálem a menšími fašistickými úředníky a odmítání Výboru italského osvobození.

To není nejasná zahraniční politika, nýbrž naopak politika velmi jasně definovaná.

Jako příklad politického tlaku, který římskokatolická církev vyvíjela na Spojené státy, otiskuji zde ještě opis listu, jejž zaslal předseda katolického osvětového výboru ve státě New York předsedovi právního výboru ve Washingtone a který obsahoval instrukce katolického biskupa z Albany ve věci navrhovaného doplňku zákona o "rovných právech". Tento list přiměl adresáta a ještě dva jiné katolické členy právního výboru, aby ve snaze vyhověti pokynům biskupa Gibbonse odvolali svoje již přislíbené hlasy:

Kancelář předsednictva, 168 State Street,
Albany, New York.
KATOLICKY OSVĚTOVÝ VÝBOR STÁTU NEW YORK.

2. října 1943.

Vážený pan William T. Byrne,
Sněmovna representantů,
Washington, D. C.

Milý Bille,
Katolická národní osvětová rada, mluvíc jménem katolických biskupů této země, protestovala proti tomu, aby kongres přijal tak zvaný "Návrh rovných práv pro ženy", který je nyní v právním výboru sněmovny. Jeho Excelence biskup Gibbons z naší diecése žádá Tvůj úřad, aby pomohl katolické národní osvětové radě v tomto jejím pro testu.

Sotva se druhá světová válka skončila, začal si papež a jeho pomocníci horečnatě umývati ruce od každé poskvrny, kterou na nich zanechala kolaborace a nacistickými fašisty, a nyní se znovu objevují jako bělostně čistí milovníci demokracie a amerického způsobu života. Obelstění protestantští členové Kongresu navštěvovali po tuctech papeže, objímali jeho bíle oděnou postavu, poklepávali mu po zádech a nutili ho "pojď, papeži, a navštiv nás v našich starých Spojených státech!"

Pohodlně se zapomnělo na to, že tentýž papež připojil svůj podpis roku 1933 k podpisu Franze voň Papena na vatikánském konkordátu s Hitlerem a že tento konkordát nebyl nikdy odvolán. Zapomnělo se rovněž na smlouvu Vatikánu s Mussolinim v roce 1929, ačkoliv tato byla signálem k zahájení všech fašistických agresí.

Katoličtí biskupové z Rakouska a Německa se rovněž pokoušejí přiměti svět, aby zapomněl na otevřenou podporu, kterou poskytli Hitlerovi na vrcholu jeho moci. Na svém nedávném shromáždění ve Fuldě žádali němečtí biskupové americké novináře, aby popřeli, že Hitlera v roce 1940 podporovali. A přece tytéž newyorské Times, které před nedávném uveřejnily toto popření, samy přinesly zprávu o události dne 28. srpna 1940 ve zvláštní radiotelegrafické depeši, datované předchozího dne v Berlíně. (V originálu je otištěna fotostatická kopie této zprávy. Pozn. překl.)

Ještě prostší, než který jiný, byl pokus učiniti z vídeňského kardinála Innitzera a sedmi jeho biskupských druhů v Rakousku nepřátele Hitlera a jeho nacistického režimu. (Originál opět otiskuje fotostatickou kopii čtyřstránkového letáku, který byl rozšiřován v Rakousku ke konci března 1938, tedy hned po Hitlerově vítězoslavném pochodu na Vídeň). Leták vyzývá rakouský lid, aby po prvé ve svých dějinách řekl při plebiscitu dne 10. dubna 1938 své "ja" k "Anschlussu". (Na letáku je reprodukce vlastnoručního dopisu kardinála Innitzera vídeňskému gauleiterovi. Uvádím zde alespoň jeho překlad)²³⁾:

Milý pane gauleitře,

posílám Vám v příloze deklaraci biskupů. Z ní poznáte, že my, biskupové, jsme dobrovolně a bez nátlaku splnili svou národní povinnost.

Vím, že po tomto prohlášení se mezi námi vyvine dobrá spolupráce.

S projevem mé nejhlubší úcty a Heil Hitler!

Th. kardinál Innitzer, Ab., v. r.
Ve Vídni dne 18. března 1938.

Text letáku v překladu zní:

S radostí a zjevným uspokojením vzal celý německý národ na vědomí jednotné stanovisko rakouských biskupů k plebiscitu.

Tato deklarace znamená, že co bylo, bylo. Dokazuje také, že v těchto dobách, které jsou tak významné pro všechen německý lid a jeho budoucnost, najde i "katolická" církev cestu k novému státu. Nacionální socialismus, který sleduje nezvratný cíl sjednocení všech Němců, bude šťasten, jestliže i na tomto poli bude moci skoncovati s rozbroji a nejednotností v našem národě.

Tak přistoupí po prvé ve svých dějinách v den 10. dubna 1938 celý německý národ bez rozdílu původu, země, tříd a vyznání jednotně k volebním urnám a vysloví své bezvýjimečné ano.

Druhá a třetí stránka letáku má pak v překladu tento text: Úvod ke slavnostnímu provolání rakouských biskupů k volbám: Po důkladném uvážení rozhodli jsme se, my biskupové rakouští, vydati pro své věřící, stojící tváří v tvář velkým dějinným okamžikům, jež rakouský lid prožívá, níže uvedené provolání. Jsme si vědomi, že v těchto dnech plní se tisíciletá touha našeho lidu po sjednocení v jedinou německou říši.

Vydáváme své provolání bez zbytečné úzkosti, neboť Vůdcův zástupce pro rakouské volby, župní vedoucí Bürckel, nastínil nám otevřeně linii své politiky, která se bude říditi heslem: "Dávejte Bohu, co je Božího, a Caesarovi, co je Caesarovo."

Ve Vídni dne 21. března 1938.

Za vídeňský církevní kraj Th. kardinál Innitzer v. r,
Za solnohradský církevní kraj J.Waitz, první arcibiskup, v. r.

Slavnostní provolání.

Ze svého nejvnitrnějšího přesvědčení a ze svobodné vůle prohlašujeme, my podepsaní biskupové kraje rakouského, u příležitosti velkých dějinných událostí v německém Rakousku:

Uznáváme s velkou radostí, že nacionálně socialistické hnutí dosáhlo a dosahuje obrovských úspěchů na poli národní a hospodářské obnovy, stejně jako v oblasti sociální politiky pro německý národ, a zvláště pro nejchudší vrstvy lidu.

Jsme také předsvědčeni, že prací nacionálně socialistického hnutí bylo zahnáno nebezpečí vše ničícího bolševismu.

Biskupové spolupracují na tomto díle pro budoucnost podle svých nejlepších přání a požehnání, a budou podněcovati v tomto směru své věřící.

V den voleb je samozřejmou národní povinností nás, biskupů, abychom se vyslovili jako Němci pro Německou řiši, a očekáváme ode všech křesťanů, že vědí, čím jsou povinováni svému lidu.

Ve Vídni 18. března 1938.

Th. kardinál Innitzer .v. r., J. Waitz v. r., Johannes Maria Gfollner v. r. a podpisy jiných členů hierarchie.

------------

Svatá válka

Němečtí katoličtí biskupové nařizují kázání proti Rusku.

Berlín 24. června. (U. P.) Německý katolický episkopát rozeslal dnes všem diecésím poselství, které popisuje válku proti Rusku jako boj o křesťanství na celém světě. Kněží byli vyzváni, aby příští neděli zdůraznili ve svých kázáních, že křesťanství bylo v bolševickém Rusku vystaveno strašlivé persekuci.

Ve svém nedávném díle Kruciáta za Panevropu tvrdí konservativní a oddaný katolík Richard Coudenhove-Kalergi (str. 173), že katolíci jsou svými disposicemi fašisty, nedemokratickými a jejich vedení je hierarchie, prováděná nedemokratickou menšinou. "Katolicismus je fašistická forma křesťanství," praví. "Katolická hierarchie spočívá plně a bezpečně na vůdcovském principu s neomylným papežem jako vrchním velitelem na doživotí v čele." Není však spravedlivé, když staví masu katolického lidu do stejné kategorie jako jejich vůdce. Čím je katolický lid z donucení a z naučení, tím jsou jeho vůdcové z vědomé, úmyslné a uvážené politiky. Cílem každého svobodymilovného katolíka i nekatolíka - pokud má možnost tak učiniti - by mělo být osvobození zástupců katolického lidu v Evropě i v Americe od fašistického a nedemokratického učeni jeho církevních vůdců.

V každém případě zdá se jisté, že úsilí vítězných Spojených národů o zavedeni demokracie a vymýcení fašismu z Evropy bude nebezpečně handicapováno, ne-li vůbec rozbito, nebudou-li učiněny kroky eliminovati Vatikán jako mezinárodní politickou moc za každých okolností. Každému, kdo studuje dějiny, mělo by býti jasno, že politické intriky Vatikánu předem znesnadnily každý pokus západního světa o dosaženi svobod, za které vstoupily Spojené národy do války proti útočníkům Osy." Vzhledem k tomu, že vina za to nesmi býti svalována na katolickou církev jako celek, měla by býti učiněna opatření pouze proti jejímu nesmiřitelnému vedeni, které nutí církev ke spojenectví s diktátory a utlačovateli lidu. V Evropě je tato politika katolické církve známa pod názvem ultramontanismus a její odpůrci jsou zváni antiklerikály.

Zákrok musí míti dvojí cíl:
I. Konec římského papežství jako mezinárodní politické organisace - s plnou svobodou jen v čistě náboženských otázkách.
II. Demokratisaci katolické církve.

Praktické prostředky k dosaženi těchto cílů musely by býti asi tyto:
1. Úplné odloučení církve a státu ve všech zemích, s plnou a úplnou náboženskou svobodou v učení i v propagandě, pro všechna náboženství.
2. Vyloučení všeho církevního vlivu a zasahování do výchovy na veřejných školách.
3. Převedení pozemkového vlastnictví katolické církve do rukou lidu v zemích ovládaných katolíky.
4. Poměrné zastoupení kardinálů a jiných vysokých prelátů z demokratických zemí u římské kurie.
5. Postavení sňatků ve všech zemích na základnu civilní smlouvy.
6. Odvolání velvyslanců s Vatikánu.
7. Rovnoměrné zdanění majetku všech církví, pokud ho není užíváno přímo pro náboženské účely.

1) V knize The State and the Church, str. 39. V opraveném vydání pod nadpisem Catholic Principles of Politics, str. 320.
2) Brown, Brendan F. , The Canonical Juristic Personality with Special Reference to its Status in the United States of America, str. 196. Vydáno katolickou universitou V Americe, Washington, D. C, 1927.
3) Bullarium Romanum, svazek XVII, kap. XVI.
4) Str. 173. V této souvislosti není bez významu, že Hitler a jeho nacionálně socialistická strana jsou zde uváděni jako lidé, jejichž skutečným cílem nebylo odstranění mírové smlouvy versailleské, nýbrž odstranění důsledků míru vestfálského z roku 1648. Hitler skutečné prohlásil, že svou vítěznou mírovou konferenci, která zavede jeho "nový- řád", svolá do Qsnabrücku. Nacisticky Hamburger Fremdenblatt otiskl pak 15. května 1940 toto:
"Není to revise smlouvy versailleské, která je heslem na praporech německých vojsk, nýbrž odstranění posledních zbytků smlouvy vestfálské z roku 1648."
5) Im Ringen um die Kirche, str. 174.
6) Ve spise Staat und Parteien, str. 75.
7) Hitler Adolf, Mein Kampf, str. 478, 485, 487, 682; také Lehmann Leo H., The Catholic Church in Hitler's Mein Kampf.
8) The Catholic Church in Hitter's Mein Kampf od L. H. Lehmanna, otištěno z The Converted Catholic Magazlne.
9) New Times and Ethiopia News z 31. března 1936. 10) Brenan, Gerald, The Spanish Labyrinth, str. 48.
11) The Kaiser's Memories od Viléma II., přel. Thomas R. Ybara, Harper and Bros., New York, 1922, str. 211.
12) Otištěno v londýnské katolické Tablet, vedoucím anglickém katolickém časopise z 27. července 1940.
13) A Vital Conditton far Lasting Peace od Leopolda Mannaberga, str. 13.
14) Reynal a Hitchcockova edice Mein Kampf, str. 71-72.
15) Contemporary Italy, od hraběte Carlo Sforzy, str. 105, E. P. Dutton, 1944.
16) Triumph of Treason, str. 63.
17) Konkordát mezi Vatikánem a Salazarem byl podepsán 1. června 1940.
18) Tento Jesuitský magazín o sobě tvrdí, že je "nejvlivnějším katolickým magazínem v Americe"
19) New York Post téhož data.
20) Vydala The Paulist Press, New York.
21) Otištěno v New York Herald Tribune 12. června 1939.
22) O této příhodě psaly New York Times 1. října 1945.
23) v závorkách text překladatelův. Fotostatické kopie, jak jsou uveřejněny v originále Lehmannovy knihy, nebylo možno z technických důvodů do tohoto překladu zařaditi.

Původní vydání: AGORA Publishing Co., 229 West 48th Street, New York 19. Překlad autorisován.

Bibliografie

The State and Church, napsal John A. Ryan a F. X. Millar Moorehouse. Napsáno a vydáno pro oddělení sociální akce Národního katolického osvětového výboru, New York 1922. Znovu vytištěno pod novým titulem Katolické principy politiky v New Yorku 1940.
Faith for Living od Lewise Mumforda, New York 1940.
The Spanish Labyrinth od Geralda Brenana, New York 1943.
The Pope in Politics od Williama Teelinga, Londýn 1937.
Betrayal in Central Europe od G. E. R. Gedye, New York 1939.
Mein Kampf od Adolfa Hitlera, Reynal-Hitchcockovo vydání, New York 1940.
Staat und Parteien od Karla Beka, nakl. Max Niehans, Curych- Lipsko.
Papstgeschichte der neuesten Zeit od Josefa Schmidlina, 4 sv., Mnichov 1933 -1939.
Im Ringen um die Kirche od Bedřicha Heilera.
I paid Hitler od F. Thyssena, New York 1941.
Hitler and I od Otto Strassera, Boston 1940.
The Kaiser's Memoirs od Viléma II., New York 1922.
Die Grundlagen des Nationalsozialismus od biskupa Aloise Hudala, 5. vydání, Lipsko 1937.
Triumph of Treoson od Pierra Cota, Chicago 1944.
Days of our Years od Pierra van Paassena, New York 1943. Under Cover od Arthura Derouniana (J. R. Carlson), New York 1943.
Crusode for Pan-Europe od hraběte Richarda Kalergi-Coudenhova, New York 1944.
Contemporary Italy od hraběte Carlo Sforzy, New York 1944. The Canonical Juristic Personality with Special Reference to its
Status in the United States of America od Brendana F. Browna, Washington, D. C., 1927.
Velké encykliky papeže Lva XIII.
Syllabus moderních bludů papeže Pia IX., 8. prosinec 1864.
Behind the Dictators od L. H. Lehmanna, New York 1942-1944.